Přidáno v pondělí 20. 2. 2012
Letos uplynulo 50 let od náhlého úmrtí sochaře Karla Pokorného (18.
ledna 1891 - 14. února 1962),
národního umělce a profesora i někdejšího rektora pražské Akademie
výtvarných umění (AVU). Tento
rodák z Pavlic u Znojma byl jedním z posledních žáků tvůrce
svatováclavského pomníku J. V. Myslbeka. Poučení jeho dílem se mu
stalo závazné především od 40. let 20. století. Pokorného raná tvorba
vychází ze sociálního civilismu (reliéfy Práce a Humanita, Havíř) a
přechází do sociálně kritického pojetí (Padlý, Z lidského života -
návrh na dveře chrámu sv. Víta), které je posléze ovlivněno např.
dílem belgického sochaře Meuniera a stává se postupně zobecňujícím
symbolem (Ostrava).
Pokorný se příliš nevěnoval portrétní tvorbě, i
zde má ale své velmi kvalitní výsledky. Od raného Autoportrétu
(1918), díky kterému byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes, po jednu z
posledních prací - luhačovickou bustu skladatele Leoše Janáčka.
Těžiště díla Karla Pokorného nacházíme v oblasti monumentálního
sochařství. Ať už se jedná o lidsky i výtvarně silný pomník
hornické tragédii v Oseku u Duchcova, který znázorňuje citově
zlomené staré rodiče, přes reliéfy legionářů v památníku na Vítkově
po notoricky známé Sbratření inspirované fotografií Karla Ludwiga či
pomníky Aloise Jiráska a Boženy Němcové pro Prahu.
Po obnovení
činnosti vysokých škol po osvobození se stal Karel Pokorný rektorem
AVU, kde sám jako profesor vychoval řadu kvalitních sochařů, např.
Sylvu Lacinovou, Miloše Zeta, Rudolfa Svobodu, Miroslava Pangráce a
další. Za svou monumentální tvorbu obdržel titul národního umělce a
byl členem sovětské Akademie věd a umění.
Martin Peč
Viz též:
M. Peč:
Odstranění sochy Karla Pokorného - vítězství kulturní idiocie v Česku